Vladimír Ježek bol prvým českým trénerom, ktorý trénoval Slovenskú reprezentáciu junioriek a žien. Porozprávali sme sa s ním o jeho skúsenostiach so slovenským florbalom, ktoré nie sú až tak príjemné, ale aj o tom, čo si myslí o budúcnosti slovenského florbalu a ženského florbalu. Aktuálne Vladimír Ježek trénuje Poľskú reprezentáciu junioriek.

Boli ste prvým českým trénerom junioriek a žien. Najprv ste boli ako asistent a neskôr po výberovom konaní ako hlavný tréner. V roku 2009 ste z rodinných dôvodov ukončili túto spoluprácu. Aké vzťahy s ľuďmi zo zväzu ste mali počas vášho prvého pôsobenia v slovenskom florbale ? 

„Vztahy jsem měl s vedením SZFB celkem pohodové. Narážel jsem sice na problémy s financemi, proto jsme nemohli udělat plno mnou plánovaných soustředění. Ale společně s vedoucím týmu Teodorem Turayem jsme sehnali soukromé peníze a udělali hodně akcí z „vlastních“ peněz. Účast v Liberci na soustředění, Nisaopen a dokonce první účast na Czechopenu byla ze soukromých zdrojů. Ale celkově si nemohu stěžovat. Problémy přišly až v roce 2009, po vyhrané kavlifikaci ve Slovinsku. Projevilo se i to, že jsem za celý rok (8 měsíců) nedostal plat, tak jsem těsně před Czech Open 2009 u družstva skončil. Ale nadále jsem měl vesměs dobré vztahy, které udržuji dodnes.“

Kedy a prečo ste sa začali uchádzať o post hlavného trénera reprezentácie žien a junioriek ?

„V roce 2006 jsem započal spolupráci s Miro Hýlkem, který v té době byl hlavním trenérem žen a juniuorek. Když mu skončilo funkční období rohodl jsem se po konzultaci s ním, že se přihlásím do výběrového říze, které jsem vyhrál. S Mirem jsme si vyměnili pozice, doplnili realizační tým a pokračovali v započaté práci.“

 Na jeseň 2012 ste sa opäť prihlásili na to spomínané výberové konanie na post hlavného trénera reprezentácie žien a junioriek. Ako prebiehalo to výberové konanie ?

„Napodzim roku 2012 SZFb vypsal výběrové řízení trenérů všech reprezentačních týmů. Podle pokynů jsme vyplnil vše co bylo potřeba a v termínu zaslal na Svaz. Přihlásil jsem se do tří kategorií, a vypsal jsem priority. Jenže výběrko bylo vypsané na dvou portálech. Na oficiálním webu www.szfb.sk a www.florbalportal.sk na obou webech bylo trochu jiné datum a taky trochu jiné podmínky. Po přijetí přihlášky mi zavolal Lubo Klosík, který mě informoval, že přihlášku mají a že nás je několik kandidátů. Že ženy již obsadil Jaroslav Marks, který se uvolil připravit ženy na kvalifikaci. Informoval mě, že budu zařazen do výběrka na juniorky. Jenže pak se dlouho nic nedělo, až jsem poslal na oficiální mail dotaz. Pak se mi po nějaké odmlce ozval prezident svazu Dano Granec s tím, že jsem vyhrál výběrové řízení na juniorky. Druhý den jsem měl telefonát od Klosíka, který mi potvrdil informaci od Grance. Takže jsem si začal tvořit realizační tým.“

 Neoficiálne ste to výberové konanie vyhrali. Kontaktoval Vás poň niekto ? Alebo kontaktovali ste Vy niekoho ?

„Jak jsem již řekl, dostal jsem informaci jak od prezidenta Svazu, tak člena výběrové komise, že jsem vyhrál výběrové řízení pro tým juniorek. Komise byla tříčlenná. Patřil do ní ještě pan Tomčo.“

Pán Tomčo sa s Vami chcel po novom roku 2013 stretnúť. No nakoniec ste sa nestretli. V čom problém ? 

„Ano, to chtěl, protože on tedy podle všeho byl šéfem výběrové komise, a i když jsem neoficielně vyhrál, tak chtěl vše potvrdit teprve po osobním jednáním se mnou. Měli jsme společně dlouhý telefonický rozhovor, který nebyl moc příjemný, ale dohodli jsme se, že se po novém roce ozve. Ale již se neozval. Jednou pouze reagoval na moje volání SMSkou a omluvil se. Od té doby jsem jej nikdy neslyšel ani neviděl. Pak vyšel článek na webu Svazu, že trenér Marks povede i juniorky.“

Mali ste pred výberovým konaním, alebo po ňom nejakú dohodu so zväzom ohľadne toho, že p. Marks bude viesť juniorky a Vy ženy ? 

„Protože v tom čase probíhala závěrečná příprava na kvalifikaci, nechal jsem věci chvíli být. Po postupu žen na MS jsem opět kontaktoval svaz a dohodli jsme si schůzku v Praze,po skončení kvalifikace, protože vedení tam mělo jednání na ČFbU. Na schůzce jsem se sešel myslím se 4 činovníky Svazu a domluvili se, že zašlu plán přípravy. To jsem hned po návratu domů udělal. A pak zase dlouho nic. Volal jsem Grancovi i Klosíkovi. Ptal jsem co znamená článek na webu a od prezidenta jsem se dozvěděl, že Marks údajně vzal přípravu žen na kvalifikaci pod podmínkou, že po té převezme juniorky. A nabídl mi, že po skončení Markse u žen dostanu právě tento tým…“

Keď ste sa teda nakoniec nestretli, tak ako to pokračovalo ďalej ? Kontaktovali ste aj naďalej zväz, či ste to brali už ako uzatvorené ?

„Setkali jsme se pouze v Praze a pak již nic jen ta informace o ženách. Od té doby se mi nikdo v tomto směru neozval. Jen je zvláštní, že realizační tým žen a juniorek má hodně podobnou přípravu, kterou jsem tehdy navrhoval. Samozřejmě, že jsem z chování vedení byl zklamán. Ale prostě bylo jasné, že mě z nějakého důvodu nechtějí, tak jsem to po čase vzal jako uzavřenou kapitolu. Třeba po skončení činnosti Jardy Markse u žen budu trenérem já.“

Kde viedli vaše kroky po tejto nie veľmi príjemnej skúsenosti so slovenským zväzom ? 

„Letos na jaře probíhalo výběrové řízení v Česku. Tam jsem se ucházel o post trenéra českých junorek. V realizačním týmu jsem měl polského trenéra Piotra Augustyniaka. Na ústní jednání do Prahy přijel se mnou. Bohužel jsme neuspěli. To jsme se dozvěděli dva dny před vyhlášením oficiálních výsledků. Pak se mi na začátku prázdnin Piotr ozval, jestli s ním půjdu do výběrka v Polsku. Souhloasil jsem a tam jsme uspěli.“

Ako vidíte budúcnosť slovenského ženského florbalu? Myslíte si, že je dobré, keď naše hráčky odchádzajú do susedného Česka ? A aké najväčšie pozitívum a negatívum vidíte v slovenskom florbale ? 

„Budoucnost slovenského florbalu je velká. Osobně tvrdí, že oba státy umí hrát hokej, hokejbal, tak proč by Slovensko mělo pokulhávat ve florbale. Bohužel u vás není dostatek kvalitních trenérů. Vychovat je běh na dlouhou trať. Cesta ke zlepšní je právě hrát v Čechách. Napomáhá tomu podobný jazyk, podobná kultura. A když nejlepší hráči či hráčky budou natupovat v předních týme české extraligy, tak samozřejmě jejich výkonnost poroste. To mohou prodat v reprezentaci a při návratu do svých mateřských klubů. Tak jako Jura Matejka v Trenčíně nebo Romana Janegová v Nitře. Negativum vidím ve velkém mimosportovním soupeření mezi kluby. Občas je tam vidět skoro nenávist. Dál mi připadá, že většina klubů se moc nestará o svoji základnu a pro svoje dospělé týmy hledá hráče u konkurence. Za veliké pozitivum vidím u hráčů a hráček, že mají chuť se zlepšovat! Tak nepropásněte šanci!“